Jak jsem byl nakupovat

„Jídlo v té ledničce samo neroste. Někdo ho musí dojít prvně nakoupit,“ opakovala mi vždy maminka, když jsem po desáté zvědavě otevíral dvířka ledničky v domnění, že v ní po čtvrt hodině najdu nějaký zapadlý pokládek, kterého jsem si při předchozím nahlédnutí nevšiml. Marně, přirozeně. Tak jsem si dnes vzal maminčinu radu k srdci, po dvaceti letech, a rozhodl se udělat krok vskutku nevídaný – dojít nakoupit.

Po maminčině vzoru jsem si vzal do ruky poslušně lístek papírku, tužku a začal otevírat skříňky a zapisovat si jednotlivé položky, abych náhodou na nic nezapomněl. „Takže, jednu hladkou mouku,“ říkal jsem si nahlas sám pro sebe, „dvě másla; určitě ne žádný margarín, to přeci není máslo, ledový salát, zeleninu a tuňáka na salát, mléko, vejce, pečivo, uzeniny… nějaké ty minerálky. To by prozatím mohlo stačit.“

Než jsem se vypravil na toto páteční dobrodružství, patřičně jsem se připravil: vysprchovat, oholit, navonět, vyčistit zuby a navléci se do alespoň trochu reprezentativního ošacení. Sbalil jsem si rozkládací přepravky, nasedl do auta a vyrazil do nejbližšího marketu.

Dobrých patnáct minut mi trvalo, než jsem našel místo k parkování – samo sebou na tom nejvzdálenějším místě od vchodu. S dobrou náladou jsem si půjčil košík a namířil si to do obchodu. Když do mě hned po překonání kovového turniketu vrazila paní středního věku, reagoval jsem vlídným „v pořádku“ doprovázené milým přátelským úsměvem. Odpovědí na mé gesto bylo jakési zahuhňání, z kterého by méně otrlá povaha mohla vyčíst: „Koukej, kam šlapeš, spratku!“

Jako nezkušený nákupčí jsem pokračoval k prvnímu regálu, co se mi naskytl. Pokukoval jsem po nepřeberném množství čehosi, tvářejíce se jako káva. Trvalo mi několik minut a šťouchanců (na reakce jsem již rezignoval), než se můj orientační smysl vzpamatoval a mé první nákupní krůčky vedli k sekci s mléčnými výrobky. Celou cestu k chlazeným regálům se mi na mysl vkrádal pocit podivné sklíčenosti; neuvěřitelné množství lidí s výrazem hladového lovce mamutů, neuvěřitelné množství produktů, o jejichž existenci jsem dodneška neměl nejmenší tušení, a mezi těmito dvěma iracionálními majoritami jeden bezbranný nákupní panic.

Za první cíl jsem si vybral máslo. Kupodivu jsem jej našel snadno; pomyslným háčkem však bylo vybrat si. Zprvu jsem zkoumal každou jednotlivou značku a přirozeně i cenu, ale po několika ne příliš lichotivých komentářích spolunakupujících jsem šáhl po Másielku – aspoň to sympatické máslo, když ne lidé. U palety s mlékem jsem konečně pochopil onu nejapnou českou poznámku „asi dávají něco zadarmo“. Původně jsem opravdu chtěl vzít tři krabice toho zlevněného mléka, ale musel bych odstrčit, povalit a obchodně anihilovat asi tři babičky, jednu budoucí maminku a dva pány – ti všichni se nevraživě vrhali na několik posledních kartonů. Spokojil jsem se proto s dvěma krabicemi Madety. Ty sice stály dvakrát tolik, ale ušetřily mi mravní svědomí a relativně zdravý rozum. Alespoň prozatím.

Pečivo jsem již vybral bez problémů – žádné na mne nezbylo; spokojil jsem se s baleným chlebem a několika měkkými, bakteriemi poprskanými maketami rohlíků. Po aplikaci okoukané metody „přiběhni, zvaž a zmiz“ se v košíku objevila i nějaká ta zelenina. Při čekání fronty na oddělení s masem jsem si stihl na svém chytrém telefonu zahrát i několik kol Naštvaných ptáků. „Kilo osmdesát, může být?“ ptá se mě prodavačka. Apatickým výrazem odpovídám: „Zastřelíte mě, prosím?“

Místo minerálek, jež pije celá rodina, vkládám do košíku karton piva v plastovém obalu, které piji jen já. Frontu u pokladen trávím bezmyšlenkovitým sledováním vteřinové ručičky na hodinkách. Úsměv pokladní zpražím pohledem naprostého zoufalce. Ta mi vše s až výsměšným úsměvem namarkuje. Platím a poraženecky odcházím k autu, kde vše poslušně naskládám do bedýnek. Vrátím košík, nastartuji a odjíždím z této obchodní džungle. Než se z přeplněného parkoviště dokážu vymanit, vytroubím jednoho frajírka, co mi nedal přednost zprava, jednu paní, že prudce zabrzdila, a sympatickou slečnu, která byla zkrátka až moc sympatická.

Doma se rezignovaně posadím na gauč a dumám nad psychickou odolností nejenom mých rodičů, ale všech, co bez mentální újmy dokážou toto šílenství přežít. Při těch myšlenkových pochodech si vzpomenu na Nietzscheho nadčlověka. Zamyšlení ústí v úvahách nad smyslem života a vzniku vesmíru. Po chvilce přemlouvání přece jen vybalím a zjistím, že jsem polovinu věcí stejně zapomněl. Namažu si krajíc baleného chleba, který nekřupe, máslem, které jak později zjistím, není máslem, ale směsnou pomazánkou. Ještě že ten med od babičky je pravý. A to pivo. Snad.