O úzkosti dneška

„Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené o hladu…,“ takovými slovy začíná neslavnější báseň Allena Ginsberga. Líbí se snad skoro všem. Líbila se i mě. Ale nastane okamžik, kdy pochopíte slova básníkova, kdy jim přiřknete význam vlastní, kdy ve slovech spatříte vlastní myšlenku, která hluboko v podvědomí vězela již dlouhé chvíle. Něco podobného se stalo i mně.

Euforie střídající úzkost, sounáležitost osamění, úsměv slzy, zúžené zornice rozšířené, kamaráda nepřítel. Když vidíte přátele, jak se pomalu utápí v syntetických sloučeninách, když se z geniálního dítěte, matematika, jež pochopil intencionální logiku během mého výkladu u piva (ačkoli mu nic neříká formální logika), stává prázdná schránka bez náznaku životního elánu, pochopíte, že něco musí být špatně. Není to pouze dětská nerozvážnost, dědičné předpoklady, mentální sklony, sociální předurčení. Je v tom něco mnohem víc.

Žijeme v 21. Století, věku pokroku, intelektu a nadějí. V období spokojenosti, všeho je dostatek, chce se až říci, že žijeme šťastně. Chce se to říct, ale já to neřeknu, protože tomu nevěřím. Žijeme si šťastně, nicméně ta bestie, jež je za ono štěstí zodpovědná, nás začíná pohlcovat, začíná si vybírat tu vysokou daň.

Přemohli jsme prvotní existencionální boj, boj o přežití. Jako lidstvo jsme dospěli a stejně jako mladí dospělí jsme odvrhli ochranářskou ruku rodiče, transcendentální síly, chcete-li Boha. Stojíme na vlastních nohou, vzhlížíme ke své největší přednosti, totiž rozumu a zároveň pohřbíváme to, co rozum nedokáže pojmout, duši. Touha po rozumu nás zcela ovládla; cokoliv je nerozumné, co nelze pochopit, je automaticky absurdní. Camusovu revoltu s absurditou jsme vyhráli – porazili jsme ji tím, že jsme ji pohltili, že jsme ji rozumově odmítli.

Ona bestie, jež nás svou samotnou organizací uspokojuje, zvaná racionální tržní systém (záměrně neužívám výrazu ekonomika, protože bestie protnula již celý systém), znemožňuje jakoukoliv změnu. Neustále člověku zvyšuje životní standart, vnucuje mu představu efektivity a prosperity. Opájí ho pocitem vlastní výjimečnosti. Dnešní postindustriální společnost si individuum zcela podmanila takovým způsobem, jakým se ani Marcusemu a jeho Jednorozměrnému člověku ani nezdála. Rozum se zhmotnil v konzumu, protože je přeci lepší mít ekonomické Porsche než se dopravovat tramvají. Ideály, k nimž mířili naši předkové, sestoupily z nebe na zem, blažený život se realizoval v kariéře, hrozbu věčného utrpení vystřídal strach z nezaměstnanosti a pokora či úcta? K čemu, když máte nový iPhone.

Hlídacích psů, totiž filosofie a umění, se bestie zbavila již dávno. Filosofii hodila kost analýzy pojmů a umění zas postmodernu. Původní bojová plemena si ochočila, domestikovala a proměnila je jako mávnutím kouzelného proutku v dva krysaříky, co si honí vlastní ocasy. To vše pod rouškou přísné racionality, i když v jádru je bestie, systém, iracionální. Samoúčelné plýtvání přírodními zdroji, nesmyslné války ve jménu falešných idejí blaženosti; jsme schopni čekat celou noc na vydání nového chytrého telefonu, za který vyhodíme několik tisíc korun (čti několik dní práce) s vědomím, že na druhé straně polokoule umírají denně tisíce lidí z příčin, jimž můžeme zabránit (tj. tím znehodnoceným časem v práci). Ve jménu míru vyvíjíme zbraně hromadného ničení. A přitom všem se dokážeme pyšnit nálepkou humanity a podivovat se nad barbarstvím středověku.

Změna systému je takřka nemožná. Rozum je již zcela infikován – byly mu odebrány pojmy jako duch, transcendence, světlina bytí apod. Metafyzický sféra, v níž bylo možné kritické myšlení, byla prohlášena za iracionální (racionální pole působnosti je paradoxně iracionální) a tím zcela devalvována. Význam pojmů byl redukován reklamou na materiální obsah. V zásadě jsou dvě cesty, jak systém změnit: nechat ho zhroutit se do sebe (k čemuž stejně směřujeme), anebo se vzdát svých chytrých telefonů, nadupaných BMW a dalších nemožností ve prospěch všech tak, aby při současné produkci mohli být šťastní všichni, ne jen my. Ale to je natolik bolestivá daň, že ji ani vy, ani já nejsme s to podstoupit.

Cílem těchto řádků nebyla obhajoba stimulantů, halucinogenů či opiátů. Cílem bylo poukázat, že ve spárech chtěných snů a iluzí nekončí jen vyšinutá individua, ale naopak i lidé vzdělaní, talentovaní a především citliví, které tento každodenní život pohlcuje jako první. Je jich sice málo, ale o to větší škoda. Komu by se teď nechtělo uniknout kamsi daleko, do snu, daleko od této šedivé reality? Proto až je někdy potkáme, neohrňujme nad nimi nos; nevíme, jak každodennost dostihla je ani jak dostihne nás.